Josef Sluka dopočítá příklad. Odstoupí od tabule. Přes silné brýle ještě jednou přelétne poslední řádek, podtrhne výsledek, položí křídu a otočí se na učitelku. „Správně, Jozífku, máš to celé správně. Jako vždy. Píši ti za jedna. Jako vždy. Můžeš se posadit." Josef Sluka si jde sednout. Sedí sám v první lavici, přímo proti černé tabuli. Když dosedne, v tichu třídy zaslechne šepot: „Správně, demente, seš furt stejnej dement jako dycky."

„Dojdi mi nakrájet ty děvčata," zavolá na mě máma. Zůstanu stát jako přibitej. Máma se zamračí a zvýší hlas: „Prostě di, nebudu to vopakovat dvakrát!" Podává mi nůž. Neochotně si ho vezmu a vyjdu ven. Rozhlídnu se a udělám eště jeden zoufalej pokus. Natrhám pár rajčat, vemu je dovnitř a začnu je krájet. Přiletí pohlavek. „Nedělej blbýho, vim moc dobře, žes mi rozuměl! Vokamžitě di a udělej, co jsem ti řekla!" „A proč všechny? Co s nima budem dělat? Copak je můžem sníst najednou?"

I odsud vidím vlny na hladině. Podívám se na kocourka, ale ten se dívá dolů do údolí. Pomalu se rozejde. Já za ním. Jak se k rybníku přibližujeme, oba malinko zrychlujeme. Už jsme blízko. Není tady žádný břeh. Cesta i louka se mírně svažují a postupně mizí ve vodě. Ta je čistá, ocelově modrá, krásně průhledná. Tentokrát se kocourek podívá na mě. Usměju se a pokrčím rameny.

Slunce už dávno osvítilo všechny střechy v Betanii, přehouplo se přes Olivovou horu a zahřívalo kamenitou zem. Vítr nefoukal a horký vzduch se líně převaloval přes koruny stromů. Podlouhlé listy olivovníků se ani nehnuly. V rozhlehlém údolí byl klid. Jen pod městem Betfage protínal krajinu šíp deseti koní a tří velkých vozů tažených čtyřspřežím. V jeho špici hnal svého koně Jidáš Iškariotský. Smál se a radostně vykřikoval do ticha: „Jó! Jó!" Těsně za ním jel Ježíš Nazaretský a zkoušel ho překřičet: „Brácho! Zpomal! Vždyť mě to sfoukne ze sedla!"

Jedeš na sraz absolventů vysoké školy zemědělské. Sám. Vlakem. Řidičák ti sebrali. Prý nevidíš. Prý neslyšíš. Prý se ti třesou ruce. To ti řekli oni. Možná si myslí, že ti už dokonce tečou sliny po bradě. Ale ty víš, že jsi pořád ten stejný kluk – kluk okouzlený každým okamžikem.

Chvíli jsem se ani nehnul a pak jsem ji začal hladit malíčkem, čekal jsem, co bude, ale ona vyprávěla dál, já jí pohladil celou ruku a ona mně taky, a tak jsme seděli, dál kecali, dělali jakoby nic, a přitom si proplétali prsty a hladili si dlaně. Bylo to úžasný, bál jsem se dýchat, abych něco nezměnil. Řekl jsem si, že tohle je ta správná chvíle a že teď už nemůžu čekat, teď už ji musím políbit. Začal jsem se k ní naklánět, vtom se rozletěla vrátka a vyšel z nich její táta. „Padej domů!“

Páteční ráno. Musím něco vyřídit v bance. Jdu po náměstí, okolo radnice. Je tam cikánská svatba. Všude plno cikánů. Chlapi mají bílý košile bez kravat a černý obleky. Ženský šaty, co odhalují záda i ramena. Všude tetování. Zlatý řetězy, obrovský prsteny. Hraje harmonika a housle. Cikánský písně. Zpěv se rozléhá v podloubí a letí přes celý náměstí.

„Už mě nebaví poslouchat to tvoje skučení. Dej mi ten telefon!“ řekne nečekaně Monika a vezme mi ho z ruky. Nestačím zareagovat, jen zírám, jak na mém telefonu něco píše. Asi bych měla zasáhnout, ale vůbec nemám energii. Rychle změní téma a povídáme si. Na mém telefonu pípají příchozí zprávy, Monika odpovídá. Najednou na mě spiklenecky mrkne: „Tak do hodiny je ten tvůj miláček tady. Já půjdu spát k našim. Celej tenhle byt máte pro sebe.“ Začne se smát a dodá: „Včetně mojí bytelný postele.“