V pokojíčku je všechno jako dřív. Jako bych odešla včera. Kleknu si ke skříni a otevřu spodní šuple. Je tam. Vezmu ji do ruky. Pořád má na sobě první šaty, který jsem kdy ušila. Kolik mně vlastně bylo? Osum? Sedum? To ne, devět? To je jedno. Šla jsem je tehdy tak šťastná ukázat mamince. Mojí mamince. A ona, jestli už jsem uklidila ten bordel, na ty šatičky se ani nepodívala. Nahrnou se mi slzy do očí. Stejně jako tenkrát.

Petrovi to začalo připadat nekonečné, tak se nesměle zeptal, jestli by už neměli jít do kostela připravit se na začátek mše svaté. Starý farář se usmál a řekl pomalu: „Tady jsme na vesnici, tady čas neutíká, jen plyne." Podíval se na velké kyvadlové hodiny, které stály u zdi a ukazovaly za deset minut půl, a dodal: „Půjdeme v půl." A tak seděli dál v naprostém tichu bez jediného slova. Ani zvenku nepřicházel žádný zvuk. Petr ještě nikdy nezažil takový klid. Nejdřív byl nervózní, ale pak upadl do zvláštní nálady, jakoby z jiného světa. Díval se, jak se sluneční paprsky pomalu posouvají po perském koberci. Bylo to nejdelších deset minut v jeho životě a nikdy na ně nezapomněl. Když pak hodiny začaly odbíjet půl, ani se mu nechtělo odejít.

Najednou vidím, že jedu v levým pruhu. Tam jezdí angličtí lordi. Těsně jsem míjel řadu aut zaparkovaných u chodníku. Pár jsem jich brnknul přes zrcátko. Zábly mě kolena. Měl jsem jen kraťasy a pantofle. A tričko s nápisem Romeo fucked Julia. Přes cestu mně přeběhla černá kočka. „Hurááá," vykřikl jsem do noci, „to je štěstí na dalších sedm let." Čtrnáctka v mých žilách tančila tango a já tančil s ní.

„Kurva, Olivere, to není možný!" vyskočí Roman vztekle z křesla. „Já ti, kurva, Olivere, něco řeknu. Ty jsi strašnej kretén. Ale Olivere, ty nejsi tak strašnej kretén, jakýho ze sebe ještě děláš. Možná máš debilní vlasy, ale ty si uděláš takovej účes, že ty tvoje vlasy jsou ještě debilnější. Jsi trochu nahrbenej. Asi tak jako stovky jinejch. Ale ty se vždycky nahrbíš ještě trochu víc. A ještě si zastrkáš tričko do kalhot, místo pořádnejch džín si vezmeš tyhle… tyhle montérky… A ty příšerný kecky máš snad vo deset čísel větší!" To už Roman křičel. Oliver se podíval na svoje boty, které mu máma skutečně koupila větší, kdyby náhodou ještě vyrostl. Roman pokračoval: „Ale přitom si vzpomeň na to, jak jsi zapálil tu dvoustovku, když jsem tě donutil vypít ty sračky. A jak jsi mi dal pěstí, když jsem se smál tý tlustý holce. Takže Olivere, kurva, něco v tobě je. Chápeš? Něco v tobě je! Tak se teď kurva seber a prostě mi pomoz!!"

Jak je to dlouho, co jsem tě neviděl? Ta doba zdá se být nekonečná, a přitom cítím všechna naše setkání tak blízko. Snad to bylo včera, když jsem tě líbal na dětském hřišti mezi paneláky, kousek od domu, kde jsi bydlela. Někdo říká, že čas neexistuje. Jen tvé ruce jsou jiné, velké a hrubé, jako by k tobě ani nepatřily.

„Ty vole, to musíme na pivo, po takový době. Pojď, dáme si jedno." „Já jsem zrovna dneska slíbil manželce, že přijdu domů včas." „Slíbil manželce? Ty vole, tohle je výjimečná událost! A doma to snad znáš, ne? Tam seš každej den. To pochopí, že nemůžeš jít hned domů, když potkáš kámoše po deseti letech, a navíc kámoše, co jsi s ním absolvoval celej posranej gympl!"

„Nechcípne. ŘÍKALA to učitelka. Jasný?" odsekne Karel a začne zvedat svůj rýč. Tím dá najevo, že se mnou skončil. Ostrá ocelová špička namíří na žížalu. Skočím po něm. Můj skok je rychlý a prudký. Porazím ho a ležím na něm. Nasadím mu „kravatku". Chroptí a nemůže se z mého sevření vyprostit. To vypadá dobře, ale jen chvíli. Míra Suchý zvaný Sucharda, Čondlův věrný kámoš, si mně klekne na záda a nasadí kravatku mně. Dochází mi vzduch.

v bílém nátělníku a modrých teplákách s chlazenou desítkou ve sklenici ve svém pohodlném křesle kde nic nehrozí možná venku prší možná fouká vítr jaké to asi je cítit kapky deště na tvářích a chladný vzduch, co zastudí až na kost hlubokým nádechem ho vtáhnout do plic a nechat sebou prostoupit všechnu tu zimu mám vstát a jít kvůli tomu ven?

Ty šaty jsou fakt skvělý. Sedí mi dokonale. Všichni se na mě dívaj. Chlapům ukapávaj sliny a ženský maj vztek. A jsem tady sama. To dráždí ještě víc. Chlapy odjakživa vzrušuje, když je ring volný. A ženskejm se moje samota zdá víc nebezpečná než moje prsa, co se derou ven z toho skvěle střiženýho výstřihu. Jenže co já s tim? Je tady snad muž, do kterýho bych se zamilovala tak, že bych se každý ráno až do smrti chtěla probouzet vedle něj? Není. Jsou tady samý namachrovaný mistři světa.

Přijel jsem do Prahy. Z malýho města, zato s velkym kufrem. Jedu metrem a mám dojem, že na mně každej vidí, že jsem z Vidlákova. Novopečenej vysokoškolák. Vystupuju na zastávce u kolejí, kde bych měl bydlet. Nějak se mi tam nechce. Nikoho tady neznám. Míjím hospodu, o kterej by máma řekla, že je to „zaplivaná čtyřka". Ani nevím proč, ale vlezu dovnitř.

Pospíchal jsem, chvílemi i běžel, ale stejně bylo jasné, že zase přijdu pozdě. Milena už na rohu čekala. Kupodivu se netvářila naštvaně. A když jsme se krátce políbili, tak mě dokonce pochválila: „Dneska máme pátý rande a je to poprvé, co nejsi opilej." „Nebyl jsem přeci pokaždý opilej." „Pokaždý jsem z tebe cítila pivo."

Může termín jarních prázdnin ovlivnit lidský život? Kdysi dávno jsem znal jednoho malýho kluka. Měl divnej účes. Tenkrát se říkalo: podle hrnce. Odstávaly mu uši. Byl slabej v kolenou a vůbec byl taková tyčka. Dospělí mu furt řikali, co má, co nemá, co smí, co nesmí, jak je ten život těžkej a ať se připraví, co ho všechno ještě čeká, že to není žádná sranda. Takže se na budoucnost moc netěšil, spíš přemejšlel, jak se tomu nějak vyhnout. A byl ze všeho vystrašenej.

„Nedávno jsem přišla domů, od chodby vonný tyčinky, vana plná pěny, všude se válely růže, vychlazená láhev se šampaňskym a vzkaz: Čekám na tebe v posteli." „No to je dobrý, ne? Cos udělala?" „Vykoupala se, vypila celý šáňo a šla spát k dětem. Jako vždycky." „A proč proboha? Byl to jasnej pokus o smíření." „To je možný. Ale nejdřív musí přestat lézt za tou blonďatou kurvou a všema jinema kurvama. Pak může přijit za mnou."

„Já mám strašně dlouho pocit, že nežiju. Mezi náma už to dávno není ono. Já jsem teď potkal nový svěží vítr do plachet." Když jsem tyhle tři věty uslyšela, vůbec mně nebylo jasný, co znamenají. Koukala jsem na Petra a přemýšlela, co tím myslí. Svěží vítr do plachet? Copak takhle říká muž ženě po osmnácti letech manželství, že si našel milenku?